Můj příběh

Na základě vlastních dlouholetých zkušeností s plánováním výletů v přírodě nás baví ukazovat dospělým i dětem, jak úžasná místa tu všude kolem sebe máme, ale i to, jak pozitivní vliv má pohyb v přírodě na psychický stav každého člověka. Příroda je lék zdarma.

Můj příběh, aneb jak jsem se dostala k turistice a zbavila se svých strachů...

Jsme klasická česká rodina – 2 děti, přítel a já – která přestože nemá milionové příjmy, má mnohem víc. Zážitky v podobě společně stráveného času při našich cestách nejen Českou republikou. Jsme turisti, jsme cykloturisti, jsme milovníci hor, i nížin, zřícenin, i zámků, výletíme ve všech ročních obdobích.

Umíme hledat v mapách, umíme využívat různé chytré aplikace, umíme plánovat trasy, umíme si ušít výlet na míru a umíme to vše předat dál. Cestování a turistika je pro nás úžasný relax, čas, kdy můžeme být spolu, čas, který nám nikdo nevezme, čas, kdy si vyčistíme hlavu a kdy veškeré starosti a úzkosti jsou zapomenuty. Pojďte si s námi sbalit věci do batůžku a vyrazíme.....

Moje cesta k poznání byla trnitá...

Říkáte si, že vás chůze, ani kolo, ani třeba běžky nebaví? Že vaše děti budou otrávané, že někam s vámi musí? Že nemáte náladu, ani energii a už vůbec ne čas někde chodit? Ani mě by nikdy předtím nenapadlo, jak moc budu šťastná, když budu brouzdat lesem a funět do kopce v legínách.

Moje cesta k poznání, jak moc nám příroda a pobyt na čerstvém vzduchu dává a jak úžasný může být čas společně strávený s rodinou jinde než v kině a obchodním centru, byla trnitá.

Musela jsem zkolabovat a skončit na antidepresivech, abych si uvědomila, že energie se nemůže pouze vydávat, ale musí se také někde načerpat. Ale abych nepředbíhala...

Nikdy jsem nebyla typ, co by ušel víc kilometrů, než kolik je od auta do práce a s kočárem jsem vždy též vykonala pouze nejnutnější cestu, aby mi dítě usnulo.

Občas se stalo, že mě někdo vytáhl někam na jednorázový celodenní pěší výlet,ale tím, že to bylo vyjimečné, tak jsem to absolvovala a těšila se, že zase dlouho nikam nemusím. Na kole jsem jezdila max. do 20 km a běžky mě úplně míjeli.

V dětství mě naši nikam nebrali, na dovolené jsme téměř nejezdili, mamka byla nemocná, trpěla schizofrenií a od toho se většina mého dětství ubírala. Taťka se sám staral o 3 děti a tak na ostatní věci nepřišlo. Většina našich výletů byla do psychiatrické léčebny na návštěvu.

Cestování mě ale lákalo, ale spíš než jako forma relaxu jako něco, jak si rozšířit své obzory a tak jsem po škole odletěla do USA jako au-pair, ale spíš než krásy okolí,kde jsem bydlela, mě zajímalo, co si kde koupím a kam půjdeme pařit.

V USA jsem potkala svého budoucího manžela, kluka ze Slovenska a porodila mu 2 děti -dceru a syna. Manžel mě však po 10 letech opustil kvůli jiné ženě a požádal o rozvod pár týdnů poté, co se nám narodil plánovaný syn. Měla jsem doma miminko a téměř 5ti letou dceru. Na výlety ani pomyšlení.

Celý rok, co jsem kojila a starala se o dvě děti jsem trpěla úzkostmi, strachy, že selžu a co hůř, do hlavy se mi vkrádal pocit, že jsem neschopná a že to sama nezvládnu, stejně jako moje nemocná máma. Neuměla jsem relaxovat a tak není divu, že jsem se psychicky sesypala a musela začít brát antidepresiva. Naštěstí rychle zabrala a po roce jsem je i mohla vysadit.

Ještě při rodičovské dovolené jsem nastoupila do práce do Německa a přestože mám školy, šla jsem dělat dělnici kvůli vyšším příjmům. Chtěla jsem být perfektní – perfektní máma, hodně vydělávat, perfektní partnerka svému příteli, stíhat domácnost, vozit děti na kroužky, stíhat eshop, který jsem měla s kamarádkou... a přitom jsem si neřekla nikomu o pomoc a úplně jsem ztratila spojení sama se sebou a s přírodou.

Začala jsem na sobě pociťovat opět úzkostné stavy, začala jsem o sobě opět pochybovat, nebo možná jsem pochybovala celou dobu, začala jsem se cítit jako člověk v cizím těle. Bezdůvodně jsem brečela, vrátily se mi bolesti břicha a brnění rukou.

Můj vztah s přítelem se rozpadl, v práci mě to čím dál míň bavilo, měla jsem pocit, že mám na víc, ale bála jsem se odejít – potřebovala jsem přece peníze, abych všechno zvládla. Vstávala jsem s odporem a pocitem na zvracení.

Cítila jsem, že se opět sama sobě ztrácím a že se ztrácím i dětem a to mě děsilo.

 

Pak se ale něco stalo, co změnilo úplně můj pohled na život...

V té době jsem úplně náhodně potkala svého současného přítele. Člověka úplně z jiného těsta, než jsem já. Člověka rozhodného, zásadového, velkého sportovce a kliďase, který má disciplínu, nesnáší léky a poslouchá své tělo. Od počátku chtěl totéž ode mě. Viděl, jak se ničím a snažil se mi to říct... nebylo to hned, ale můj život pomalu začal nabírat nový směr...

Začala jsem víc naslouchat a vnímat sebe i své tělo. Absolvovala jsem různá sezení s různými mentálními kouči, místo léků nakoupila bylinky a Bachovy esence, odešla jsem z práce. Naše rodina přišla sice o značnou část příjmů, ale mně se ulevilo.

Ale stále to nebylo ono. Pořád jsem neuměla relaxovat a pořád se mi vracely občasné úzkosti. Navíc jsem měla pocit, že děti s přítelem trochu bojují, protože přítel se k nám nastěhoval a ony byly 6 let zvyklé mít maminku jen pro sebe a to mi též nepřidávalo na klidu.

Přítel mě a děti ale pořád tahal ven, na procházky, kolo, tůry, výlety.... a já si i přes počáteční nechuť začala všímat, že když jsem venku, v přírodě a jen tak chodím, že je mi líp a že mi to dává klid do duše.

Začala jsem vidět, že naše společné výlety, které ten sportovec přinesl též do našich životů, najednou spojují nejen nás s přírodou, ale i nás jako rodinu.

Začala jsem se těšit, kam zase pojedeme a začala jsem se učit, jak naplánovat co nejideálnější okruh pro pěší, či kolo, aby to děti daly, aby to bylo převýšení, které zvládneme, abychom nechodili jen tam a zpět, ale abychom si vždy naplánovali nějaký okruh.

Protože jsem chtěla být soběstačná a moci si vyrazit i jen tak sama s dětmi, nebo kamarádkou, začala jsem se učit hledat v mapách a sama plánovat trasy...

Nakonec jsem se naučila hledat i sama v sobě a začala jsem zjišťovat, že když dám tělu fyzickou zátěž, která ale není zase naopak úplně extrémní, cítím se šťastná.

Začala jsem vidět, že je něco víc, než jen moje problémy a to je svět kolem nás, stromy, lesy, řeky, zvířata, stavby, které postavili naši předci, které mají neskutečnou energii...

Začala jsem vidět, že moje děti sice umí najít na internetu návod na to, jak si udělat sliz, ale bojí se jít v šeru s baterkou po louce a neví, že když kolem nich projde divočák, neznamená to, že je bude chtít sežrat.

Najednou jsem začala objevovat to, na co jsem zapomněla. A začala jsem se cítit líp. Začala jsem dělat vše proto, abychom mohli jako rodina být spolu, byt v přírodě a těšit se z toho, co tady na zemi pro nás všechny je a je to dokonce zadarmo.

Začala jsem vidět, že nepotřebuji být kvůli penězům v práci, ve které se mi chce zvracet, protože děti nepotřebují nejnovější X-box, ale potřebují mít zážitky se svojí maminkou, třeba i takové, jak v tom kempu zrovna netekla voda a musely se mýt v řece...

Ráda se spolu se svým přítelem stanu průvodcem po vašich výletech...

Již teď se na nás obracejí přátelé a rodina, jak milují naše fotky a vyprávění o našich zážitcích a že nevěděli, co vše za krásy kolem nás je a chtějí po nás, abychom jim poradili, vymysleli trasu, výlet.

Již teď se stáváme průvodci našich nejbližších a jsem ráda, že i oni postupně začínají vidět to co my – že to nejkrásnější v životě je blíž, než jste mysleli a může to být dokonce dostupné pro každého. Že chůze, kolo, vlastně jakýkoliv pohyb na čerstvém vzduchu může pomoci i navodit vnitřní klid, že i sama maminka s dětmi si může užít a naplánovat pěší výlet bez obav z toho, že by se ztratila.

Chceme se stát vaším průvodcem po výletech a naučit vás to, co my již dávno víme.