Everesting na Čerchově aneb 16,5x na nejvyšší vrchol Českého lesa

Příběh mého kluka, který mi přijde natolik úžasný, že se s vámi o něj ráda podělím.

 
 
V neděli jsem si splnil výzvu a vystoupal na jednom kopci během jediného dne a jediné jízdy výšku nejvyšší hory světa, 8848m.
 
V mém podání na Čerchově to bylo 16,5 výstupů, 19hod18min jízdy a 269,5 km.
 
Pokud vás zajímá, jak moc jsem si ten výkon užil, tak si počtěte dál….
Zdolání Čerchova jsem nosil v hlavě už od května, kdy stejnou výzvu dokončil Jarda Kulhavý na Lysé Hoře.
 
Kopec Čerchov byl pro mě první a jedinou volbou, jakožto symbol našeho domažlického okresu a nejvyšší vrchol Českého lesa. Horší bylo vymyslet trasu kudy nahoru.
 
 
Čerchov v tomhle není jednoduchý kopec.
 
Některé pasáže se 14% je snadné vyjet jednou dvakrát, ale vůbec jsem netušil co to se mnou udělá šlapat silově celý den. Navíc výzva Everesting má jako jedno z kritérií, že při sjíždění zpět dolů nesmíte získat ani jeden nastoupaný metr setrvačností.
 
Kdo zná trasy na Čerchově, tak ví, že každá z cest má nějaké to zhoupnutí.
 
Jako vhodný volný den mi tak nějak zbyla neděle 19.7. V mých plánech jsem si maloval, jak se musím na takový výkon připravit a hlavně se dostatečně vyspat a přivyknout na dřívější vstávání.
 
„Je týden do startu a vyrážím do Čerchovských lesů vybrat nejvhodnější variantu. Trasy z Německa – zamítám. Trasa z Klenčí – převýšení sice 600 m, ale vede po silnici a je docela dlouhá. 10 km – zamítnuto.
 
Trasu nejkratší po modré z Pece projíždím.
 
Ve svém nejprudším úseku vede úvozem, sklon asi 16% a hlavně zde probíhá těžba, že se ani nedá udržet v sedle – zamítnuto. Trasy z Bystřice a z Lískové mají metry zadarmo – zamítnuto. Ještě je tu trasa z Černé Řeky. Ovšem převýšení jen něco málo přes 400 m – též zamítnuto. Dál je možné jezdit jen půlku kopce při více opakováních.. To se mi moc nezamlouvá. Chci ho vystoupat celý od spodu.
 
Zbývá mi tedy trasa z Pece.
 
Objet modrý úsek po asfaltu. Napojit se na prostřední terénní úsek až k horizontálce, kousek po ní přejet a pak od altánu po panelech až nahoru na brdek vedle Kurzovy rozhledny. Převýšení 530 m na 8,2 km. Nechám projet kalkulátorem pro Everesting. Trasa nevykazuje žádný nastoupaný metr dolů.
 
Je tedy rozhodnuto.
 
Během týdne mám v plánu jen lehké kompenzační projížďky a jeden silový trénink. V úterý si dávám volný den. Ve středu mám v plánu tu jedinou silovku. Přicházím z práce a začíná pršet. Kolo odpískávám a alespoň si uklidím zahradní domek.
 
Trénink si přesouvám na čtvrtek.
 
Přicházím z práce a vyjíždím po lehké přepršce za hezkého počasí. Už je docela pozdě a po trase zase začíná pršet. Do toho v největším slejváku defektím. Naštěstí mají na Maxově kryté sezení, kde si můžu vyměnit duši. Vyjíždím kompletně promoklý a na kopce už dojíždím za tmy a vytrvalého deště.
 
Pátek máme v plánu vyrazit pro syna Péťu s předstihem do Novohradských hor na tábor.
 
Nakládám kola, že protočím nohy a někde se tam trochu projedeme. Bohužel od Budějovic chčije a chčije. Spíme ve stanu, do kterého nám zatéká a tak se ani moc nevyspím .
Naplánovaná projížďka ráno před snídaní též nemá cenu, protože pořád chčije a všude stojí rybníky vody.
 
Vyzvedáváme Péťu a jedeme zpátky se zastávkou na Lipně.
 
Celou cestu po Šumavě prší a po návratu domů zjišťujeme, že u nás bylo celou dobu hezky. No není to pech? Sundavám kola a jdu se připravit. V hlavě mi pořád běží, že se aspoň dnes musím pořádně vyspat.
 
Balím věci, kontroluji, zda mám vše, Péťa mě ještě přidává odznak „Star Wars“ z tábora pro štěstí.
 
Vybavuju se repelentem a jedu si ustlat pod kopec. Budu spát na čerstvém vzduchu, kde mě nikdo nebude rušit a ráno nemusím aspoň tak brzo vstávat. Před spaním si projíždím terénní úsek a uklízím klacky. Nasazuju světlo, číslo, máznu řetěz a jdu se uložit ke spánku. Sebe mažu repelentem opravdu poctivě, ale přijde mi, že to je na komáry spíš vábnička. Minutu co minutu slyším, jak kolem mě krouží a koušou mě po rukou, po obličeji a všude, kde to jen jde. Nepomůže ani přehrnutí spacáku přes obličej. I tu centimetrovou mezeru na dýchání využijí a jdou po mně..
 
Ze spánku tedy není nic.
 
Navíc kolem půlnoci na mě padá pět kapek ze zatažené oblohy. Kouknu na radar a ten ukazuje asi 15 mm v následujících dvou hodinách. Normálně mu nevěřím, ale teď chci být v suchu.
 
Balím tedy spacák a lezu do auta zkroutit se na přední sedačku.
 
Vzadu leží bike. Usínám asi na půl hodiny a probouzí mě potřeba jít na záchod, po tom co jsem se alespoň snažil zavodnit. Navíc mě tlačí do žeber jedna z opěrek. Vylezu ven, kde je krásně jasná obloha a skoro sucho. Přesouvám spaní znovu ven, ale v hlavě už se mi perou myšlenky, jak to pojedu, co nesmím zapomenout, kde bude nejlepší si udělat základní tábor a jak jsem za poslední týden nedal nic pro dobrý výkon.
Z plánovaného spánku tedy není vůbec nic.
 
A najednou zvoní budík. Je 2:45.
 
Oblékám se, přesunu auto na start a lehce po 3 hod ranní startuju. První výšlap po tmě nic moc. Trochu ztuhlé nohy a stres, aby všechno klaplo a držel jsem časy kolem hodiny na kolo. To proto, abych dokončil za světla někdy okolo 20. hod.
 
Další výšlap je už pocitově lepší.
 
Při třetím se dostávám trochu do klidu a přichází spánková krize. Mám pocit, že usnu i za jízdy. Teď se ukazujou ty předchozí probdělé noci. Nějak to překonávám a další kola se mi jede docela dobře.
 
Vypadá to na pěkný den.
 
Těsně před východem se trochu ochlazuje ale je dostatečné teplo na krátké oblečení. Slunce nakonec nevyjde a zůstává za mraky. První cyklista se objevuje okolo 6.hodiny.
 
Kolem osmé se začínají probouzet i čundráci spící někde mezi starými vojenskými budovami.
 
Ani jsem o nich nevěděl. Říkám si, v kolik jim asi otevřou hospodu, aby mohli posnídat. Při každém průjezdu mi mávají. Bohužel jim obsluhy obou hospod přijíždějí otevřít až před 10tou hodinou.
 
Při dalším sjezdu v terénním úseku taky míjím partu asi desetiletých kluků, kteří se drápou na kolech nahoru.
 
Každý na zádech velký batoh se spacákem a karimatkou, jenže mají problém se vůbec na kolech udržet. Tyhle chlapce předjíždím další tři výjezdy. Takže se nahoru drápali možná 3 hodiny.
 
Po desáté hodině už je turistů docela dost a ve sjezdu musím často brzdit, abych někoho nesrazil.
 
Kluky s „plnou polní“ potkávám ještě jednou, když se jeden z nich vysekal při sjezdu. Naštěstí nic vážného a chce to jen drobné ošetření. Jedu 8.kolo. Propočítávám že ztrácím už 1-2 min na kolo, což by bylo nějakých 30 min navíc ale to se dá skousnout.
 
Teď to ale přichází – 9. kolo a o nějaký kadenci už nemůže být řeč.
 
Všechno tak nějak tahám, ani nevím jak. Hlavou se mi honí, jestli to vůbec dokončím. Volá přítelkyně Linda, že se na mě s dcerou Adri přijedou podívat – podpořit mě a já jí do telefonu říkám, že tohle dát v životě nemůžu. Teď už to tahám jen na morál.
 
V autě se mi vaří jídlo a pití, i když je pod mrakem.
 
Přesouvám batoh doprostřed tratě, kde je stín a chladím si pití v Teplé Bystřici. O kus vejš si pravidelně nabírám studenou vodu do ioňtáku.
Táhnu nahoru 10. kolo a v odbočce na Malinovku stojí kamarád Venca, který se na mě též přijel podívat.
 
Říkám mu totéž, že už asi dojíždím poslední jízdu a pak to vzdám.
 
Nicméně, jak se tam všichni na mě přijeli podívat a drží mi palce, tak si říkám, že alespoň další dvě kola ještě dám, aby tam nebyli zbytečně. Nejradši bych si s nimi dal pivko, ale ztratil bych čas a asi by mě to dnes i odrovnalo.
 
Říkám jim: dám si kolo a za hodinu se tu potkáme.
 
Teď odpoledne už svítí i slunko.
Při dalším výstupu potkávám chlápka co jede krokem dolů. Odhaduju ho tak na 150 kg. Sedí na nějakém starém vraku. Brzdí jen zadní brzdou a ze zvuku je jasné, že z brzdových špalíků už zbývá jen kovový základ.
 
V duchu si tak říkám, že tu dneska nejsem za největšího zabijáka.
 
Nevím jestli tam do dneška není rozmáznutej někde na stromě, nicméně potom už jsem ho nikde nepotkal. Pozorování těch co mají tyhle svoje vlastní výzvy mě trochu pomáhá zapomenout na to, že už vlastně vůbec nemůžu.
 
Jedu 11, 12.
 
Mezitím přišla bouřka a všichni se schovávají do hospody. Mě ten největší výplach zastihl dole u auta a tak na čtvrt hodiny zalezu, nasazuju si návleky a bundu. Déšť zvolnil a tak můžu vyrazit zase nahoru. Sice ještě další dvě kola prší, ale jen lehce a je alespoň teplo.
 
Nahoře zavírají a vyhání je z hospody.
 
Všichni jsou jen v krátkým oblečení a tak se rozhodnou svézt se dolů autobusem. Všechno to organizuje kamarád Radek, zatímco já šlapu nahoru.
 
Mně se sice nejede zlehka, ale říkám si, že už zbývá jen 5 kol a to bych mohl dát.
 
Občas si na cestě všimnu smajlíka se šipkou do konce. Kterej špýmař to sem asi namaloval. Nohy točím tak nějak automaticky a do toho se přidává odřenej zadek a mokrá vložka v kalhotech.
 
Otevírám tlumiče do výjezdů , což zadku trochu uvolní.
 
Ve sjezdu je samozřejmě už blátíčko. Kořeny kloužou a tak značně zpomaluju i dolů. 13,14 a teď si říkám, že to musím dát, i kdybych to měl dokončit pře limitem do 24 hodin.
 
Jediný strach je, aby mi vydržela baterka na světlo, kterou jsem trochu vysvítil při ranních sjezdech.
 
Nahoře už se další čundráci ukládají ke spánku a diví se, proč ten cyklista pořád jezdí nahoru a dolů. Jeden pár se ukládá na lavicích v altánu pod panelkou. Dělají si večeři při svíčkách a já jim to každou hodinu narušuju. Poslední dva sjezdy a jeden výjezd jedu pomaličku a se světlem. Teď už vím, že všechno vydrží.
 
Někdy okolo 23. hodiny to mám za sebou.
 
Kdyby stačilo mít jen 8848, tak už jsem nemusel absolvovat térénní část a panelku při posledním výšlapu. Ale pravidla jsou jasná a jede se na celá kola včetně sjezdu.
 
Mám sto chutí si ten poslední výšlap vytlačit a ještě si ho užít, ale tohle je cyklistická výzva a proto si to odšlapu až do konce.
 
Čísla co jsem si na kopci odtrhával pro kontrolu jsem si chtěl nechat jako památku. Jsou ale rozmočená a tak je nahoře vyhazuju. Po cestě dolů sbírám batoh, prázdné plechovky od vypitých Birellů a přijíždím k autu. Volám Lindě, která čeká už zase doma, že pro mě jezdit nemusí. Na fotku už je stejně tma a cítím se dobře, tak to přeci dojedu.
 
Sotva položím telefon, rozjedu se, tělo se dostane do klidu a vypíná.
 
Okamžitě na mě padá strašná únava. Vůbec mi nejde se soustředit na cestu a místo stromů okolo cesty vidím nějaký mraky. Jedu jako opilec se dvěma promile. Rychlost 30, držím pevně volant oběma rukama a strašně se musím snažit, abych nesjel do pangejtu.
 
Naštěstí v tuhle dobu není žádný provoz a tak v pořádku dojíždím domů.
 
Dávám sprchu, vyprat věci do pračky, jídlo a během 5 minut nevím o světě. Jsem rád, že jsem to dal. Protože do druhýho pokusu bych se nikdy nepustil. A už vůbec ne na Čerchově .
Nakonec to přece jenom byl krásný zážitek 
 
Díky svým nejbližším za podporu a že jste mi věřili. I díky vám jsem to dal!“ Díky svojí rodině, za to že jsou rádi, že jsem pořád někde na kole .
 
Díky Linda Vohoz za přípravu čísla 8848 a odtrhávaček, díky kterým jsem nezapomněl, kolik kol mě ještě čeká .
 
Díky Pivotéka Holýšov a Pivovar Petr Petružálek za ňaminu v podobě památečního piva. Už se těším až si je v klidu vychutnám.
 
Nakonec to dalo 9236 nastoupených metrů a 282,94 kilometrů v celkovém čase 20:26:44 💪
 
Hlavně ať se tohle nedozví kamarád Ondra, ktrerej mě pořád láká na 24hodinovku. Já mu vždycky říkám, že to nikdy nemůžu dát, protože si potřebuju naspat těch svých 8 hodin denně.
Na základě vlastních dlouholetých zkušeností s plánováním výletů v přírodě nás baví ukazovat dospělým i dětem, jak úžasná místa tu všude kolem sebe máme, ale i to, jak pozitivní vliv má pohyb v přírodě na psychický stav každého člověka. Příroda je lék zdarma. Můj příběh si přečtěte zde >>